Lidstvo je po celou svoji historii provázeno touhou po trvalém zdraví jako základní životní hodnotě. To nám nabízejí nejen reklamy stále nových a stále zázračnějších léků, ale o stejné zdraví a vyřešení všech potíží vedou boj všechny alternativní podoby medicíny. Dovedeme ještě rozpoznat, co je správné a pro nás vhodné?

Každý dobrý lékař by měl působit nejen na tělesnou stránku svého pacienta, ale také na tu duševní, zejména na jeho víru v uzdravení. Měl by být i dobrým „léčitelem“. Jinak zůstane po celou dobu svého působení v medicíně jen obyčejným doktorem. A dobrý léčitel by měl zase naopak poznat, kdy nastal ten pravý čas odevzdat nemocného do rukou odborného lékaře. Každý člověk by se měl celým způsobem života snažit o udržení svého zdraví a ne se začít léčit až po vstupu do ordinace. Vždy máme na výběr několik cest jak se starat a pečovat o svoje tělo a záleží jen na nás, kterou si vybereme.

Každá nemoc vzniká změnou interakčních sil, těch sil, které udržují stabilitu a uspořádání hmoty. Každá taková změna pramení z psychické/nehmotné/ poruchy, která se brzy také projeví v hmotném těle, které to dává nám na vědomí svojí „řečí“, což jsou nám dobře známé symptomy. Při samotném posuzování nemoci může dojít k mnoho nedorozuměním. Tím nejzávažnějším je fakt, že nemoc pokládáme za něco negativního, za něco, co musí být za každou cenu odstraněno. Příčina však bývá jinde. Z tohoto důvodu by měl být každý nemocí vyprodukovaný symptom považován za pozitivní, alarmující, nutící hledat skrytou příčinu. Je důležité neposuzovat nemoc jako nepřítele, ale možná za lékařova či léčitelova spojence. Musíme udělat něco „pro to“, ne „proti tomu“. Musíme tedy léčit příčiny a ne pouhé symptomy.

Školská medicína se nazývá alopatická, tedy léčba „proti“. Máme bolest, dostaneme lék proti bolesti. Máme teplotu, dostaneme lék ke snížení teploty. Taková léčba symptomů potom nemá konce a s vývojem nových a nových léků se stává začarovaným kruhem, z něhož není východiska. Pacient odchází z ordinace většinou ještě v horším stavu  než když do ní poprvé vstoupil. Není mu dobře na těle, ani na duši. Odchází bez víry v uzdravení. Každé tělo má svoje samoléčebné procesy, bohužel často nastává  situace, kdy se v těle vytvoří blokáda a zeslabený organismus ji již není schopen sám odstranit. Proto je nutné do těla přivést posilující energii, kterou je třeba zharmonizovat, aby mohl být uzdravovací proces doveden do úspěšného konce.

Existuje mnoho velmi účinných netradičních léčebných postupů, využívaných již tisíciletí, zahrnutých dnes pod pojmem celostní (nebo alternativní) medicína. Jsou to např. čínská medicína (akupunktura), homeopatie, ajurvéda, detoxikační medicína, reflexní terapie a další. Jejich pomocí lze vyléčit i nemoci považované klasickou medicínou za nevyléčitelné. Léčí se současně duše, mysl i tělo. Aktivní spolupráce pacienta je nezbytná. Léčení je přímo založeno na individuálním pojetí člověka. Léčitel nebo celostní lékař se aktivně zajímá o všechny souvislosti spojenými se vznikem nemoci. Zajímá ho i psychická stránka nemocného, jeho rodinné zázemí, problematické vztahy a jiné stresové situace, které by mohly nepříznivě ovlivnit vznik potíží. Pro úplné vyléčení příčin nemoci bývají potřebné opakované návštěvy léčitele nebo celostního lékaře. Vyléčené nemoci se neopakují, pokud k tomu pacient nezavdá příčinu svým chybným postojem k životu.

Celostní medicína nahlíží na člověka tzv. \”trojrozměrně\” – ze strany jeho fyzického i psychického stavu a v průběhu času. Zajímá ji vývoj léčené osoby od nitroděložního života až po současný stav. Snadněji se řeší potíže, které během života plynule přicházejí než ty, které máme nahromaděné a léta neléčené. Pak jde o napravení menších škod, které lze odstranit i úplně. Asijská medicína doporučuje například jako základní lék úpravu životosprávy, pak následuje užívání bylinných léků či homeopatik a dále pak akupresura, akupunktura případně jiné metody. Zásadním předpokladem úspěšného odstranění potíží je velmi dobrá spolupráce každého, kdo se rozhodne pro tuto alternativní metodu léčby.

Pozn.

Stále příliš myslíme a jednáme materialisticky. Vše posuzujeme uzounkým průzorem našich pěti smyslů. Hledáme sídlo duše a nenacházíme ho, a proto pro nás nic takového není. Hledáme podobu boha, neznáme ji, a proto v něj nevěříme. Při pitvě hledáme meridiány, energetické dráhy, nenacházíme je, a proto pro nás neexistují. Ve zdravotnictví je víra v lékaře, víra v lék a víra v uzdravení zaměňována s pověrou. Přitom právě nezměřitelnou, nezvážitelnou, nehmotnou víru můžeme považovat za to nedůležitější, co člověk má. Co dostal darem.