Žádná žena nevstupuje do manželství proto, aby ji partner bil, nebo ji jinak ubližoval. Násilné útoky muže jsou pro ženu šokem. Muž své chování omlouvá, nebo naopak, ze svého násilí viní ženu. Žena připisuje domácí násilí muže jeho náladě, zlosti, alkoholu, únavě, omlouvá ho.
Ve spoustě případů začíná postupně z manželových útoků obviňovat sebe a přebírá za ně zodpovědnost. Po určité době v takovémto vztahu muž ženu stále více izoluje od jiných lidí, přátel, příbuzných a někdy i od dětí. Nakonec je násilnícký, týrající muž paradoxně tou jedinou osobou, se kterou je žena v kontaktu, čímž se stává její nejbližší osobou. Situaci těchto žen velmi stěžuje skutečnost, že jim hodně často ubližují ti, kteří by jim měli pomoci a ochránit je.
Týrané ženy velmi váhají, než skutečnost, že je manžel týrá zveřejní a vyhledají pomoc, nebo než oznámí násilí na policii. Je spíše pravidlem, než vyjímkou, že místo pochopení, pomoci a ochrany se jim dostane nepochopení, nedůvěra, pochybnosti a obvinění. Násilníci totiž působí na své okolí často příjemným, nekonfliktním dojmem. Jsou milý, společenští, ochotní, ale doma se pak z nich stávají tyrani a trýznitelé.
Domácí násilí, jeden z nejsilnějších stresů
Domácí násilí je jedním z nejsilnějších stresů, jaký se dá v rámci partnerského soužití zažívat (Ilfeld, 1982). Podle mezinárodní šesti stupňové stupnice akutních a chronických životních stresů, je přetrvávající fyzické a sexuální týrání na pátém stupni žebříčku – extrémní zátěž. Ženy, které jejich partneři „ drží v zajetí“ by splňovaly podmínky pro kritéria šestého stupně – katastrofická zátěž. (APA, 1987:11)
Každá oběť útoku prožívá extrémní zátěž, která ji traumatizuje a poškozuje, která má velmi závažné bezprostřední, i dlouhodobé účinky na napadenou ženu. Kromě přímých následků jako jsou modřiny, škrábance a podlitiny se u obětí časem mohou objevit druhotné symptomy. Jsou to bolesti hlavy, deprese, pocity únavy, urologické a gynekologické potíže, poruchy příjmu potravy, nespavost, bolesti v pánevní a křížové oblasti, ale můžedocházet i k zneužívání alkoholu nebo jiných drog, sebepoškozování, vážná psychická onemocnění, fatálními následky jsou sebevražda ženy nebo vražda násilnického, týrajícího muže.
U týraných žen se zjistily stejné projevy a symptomy jako u lidí, kteří přežili koncentrační a zajatecké tábory, u lidí, kteří byli obětmi únosů, přepadení a u lidí, kteří přežili přírodní katastrofy. Situace, kterými si museli projít tito lidé a situace, které prožívají týrané ženy, mají několik společných znaků. Jsou to situace „zajetí“ a „uvěznění“. Je v nich ohrožen život obětí, oběti jsou izolovány a nemůžou samy ze situace uniknout (nebo jsou o tom alespoň přesvědčeny).
V takových to situacích se mezi obětí a násilníkem utváří zvláštní vztah – pouto. Jedním ze znaků tohoto specifického vztahu je např. loajalita k násilníkovi, snaha chránit ho a dokonce soucit a „spolupráce“ s ním. Dalším je neschopnost vyhledat pomoc zvenčí, například v institucích a taky neschopnost opustit vztah a násilníka. Protože tyran se často snaží vše urovnat, je milý, laskavý, pozorný, slibuje i nemožné, čímž dává oběti naději. K podobným situacím dochází také třeba při únosech, kdy se oběť únosu do svého únosce zamiluje a pak ho chrání a kryje.
Jen málo lidí, včetně odborníků ,u nás ví o tomto specifickém emocionálním vztahu (označovaném taky jako „stockholmský syndrom“). A jen málo lidí si uvědomuje a ví, že to, co týraná žena prožívá a jak se chová – i když se to zdá jakkoliv podivné a nepochopitelné, až „nenormální“ – je ve skutečnosti normální reakcí ženy na nenormální situaci, ve které žije. Týrané ženy si vytvářejí velmi složité, mnohokrát bizardní strategie, jak se vyhnout násilí muže, jak ho zmírnit nebo zastavit. Tyto postupy však umožňující ženě přežít i ve velmi nebezpečných, život ohrožujících situacích v momentě, kdy pomoc z venčí nepřichází.
Bohužel ženy, u kterých se v důsledku extrémního stresu a traumatu vyvinuly určité symptomy, včetně specifické emocionální vazby typu stockholmského syndromu k manželovi – násilníkovi, jsou obviňovány z existence těchto symptomů a příznaků a jsou u nich vnímány jako pocity náklonosti a nikoliv jako obraný mechanismus.
Toto jsou důvody, které způsobují, že týrané ženy nedokážou ze vztahu, který je poškozuje a od muže, který jim ubližuje, odejít. To jsou důvody, proč týrané a zastrašené ženy nedokážou a nemůžou stále a donekonečna samy chránit sebe a své děti. A právě z toho, že neodejdou a že nedokážou ochránit své děti, jsou tyto ženy velmi často obviňovány těmi, kteří je mají chránit a pomáhat jim.
Text je prebraný a uverejnený so súhlasom http://www.profamilia.sk/
Text je přebrán z portálu manzelstvi-portal.cz