Stojím na životní křižovatce a není mi do zpěvu. A to jsem blíženec, takže žádná váha. A tak často se mi stane, že nevím kudy kam. Už jsem vždy rozhodnutá a najednou v hlavě hlodavec – a co když ne? Mate mě i to, co je absolutně nematoucí. Takže babo raď.

Naprosto zoufalecky píšu do vyhledavače nesmysl: „Co mám teď udělat, kudy jít dál?“ A hele! Asi to zas takový nesmysl nebyl, nalezeno 1 110 000 výsledků. Jeden z nich musí být návod pro mě, stůj co stůj. Klikám a dumám. Cesty vesmírné jsou prý nevyzpytatelné, takže asi není náhoda, že mě to pořád směruje na výklad z karet.

Všechno je jednou poprvé

Ale ne! Je to vážně nutné? No tak asi je. Pořád mi před oči skáče jedna a ta samá Věštírna. To zřejmě nebude náhoda. Dobrá, podíváme se jí tedy na zoubek. Ale jen se kouknu, nic víc! Volat nebudu, vždyť to přeci nemůže fungovat. Ani nevím jak, nořím se do hloubky poznávání víc, než bych sama od sebe čekala.

Karty prý odhalí mou budoucnost. A kartářky údajně poznají, když je někdo smutný, a pomohou mu k lepší náladě. Páni, jsem i já smutná? Tolik otazníků a žádná odpověď. A pak si připadám jako naprostá blondýna – co když mám odpověď na dosah ruky a stačilo by vážně jen zvednout ten telefon! Ceny nejsou až tak vražedné – řekla bych srovnatelné s tím, co slýchám o osobních návštěvách za výklad doma.

Web působí mile a harmonicky – že bych to zkusila? A pak už za mne jedná mé skryté Já. To je každá věštírna online takhle neodolatelná? Volám. A vážně ztrácím na smutku vteřinu za vteřinou, dokonce mám potřebu být konkrétní.

Sice poprvé, ale rozhodně ne naposledy

Víte, co mě dostalo? Že jsem konkrétní být vůbec nemusela. On v podstatě ten výklad karet řekl všechno za mě. Jako by se mnou ta paní žila doma! Seděla jsem pak v křesle s asi dost přihlouplým úsměvem a nevěřícně kroutila hlavou. Tak tohle je tedy moje cesta! Něco na tom bude. Zapomněla jsem se ale zeptat na jednu důležitou otázku: ta husí kůže ze zážitku mi zmizí asi tak kdy?